Ikony - Vzkříšení Lazara

Vzkříšení Lazara

KRISTUS

Barvy Kristova oděvu odpovídají tradici znázorňování Ježíše v situacích během Jeho pozemského života: purpurový chitón, tmavě modrý až zelený plášť (himation), šerpa na pravém rukávu. V levé ruce drží svitek (Logos), žehnajícím gestem pravé ruky probouzí Lazara: Jeho požehnání znamená pro mrtvého život.

LAZAR

Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (11,44).
Lazar vychází omotán pohřebními plátny. Je to znamení: jeho probuzení (doslovný překlad řeckého nápisu) je jen dočasný návrat do života, který bude za nějaký čas znovu smrtí ukončen. Vzkříšení Ježíše bude jiného druhu. Jeho plátna zůstanou ležet v hrobě a smrt nad Ním svou moc definitivně ztratí. Šátek z Lazarovy tváře již sňal vedle něho stojící chlapec. Odráží se v ní bolest i prožitá úzkost, kterou již má za sebou, i námaha posledních minut, kdy musel svázaný a poslepu vyjít po strmých schodech mezi různými překážkami z hrobu ven, při čemž jediným orientačním záchytným bodem byl pro něho Ježíšův hlas. Poté, co prošel smrtí, je opět vrácen do života, bohatší o bolestnou zkušenost, kterou nikdo z jeho blízkých nepoznal a nemá tedy šanci mu plně porozumět. S touto samotou se také bude muset vyrovnat. Ježíš ho zavolal, aby žil. Bude rozvázán – svobodný – bude moci odejít, kam chce. Kam půjde? Fyzicky možná odejde do ústraní, aby si mohl do hloubky uvědomit a poskládat v sobě všechno, co v posledních dnech prožil. Tak velké a bolestné záležitosti člověk není schopen zpracovat okamžitě. Vnitřně nastupuje cestu větší podobnosti s Kristem. Stal se živým dokladem toho, že „ty (Otče) jsi mě poslal“ (11,42), a tím trnem v oku Ježíšovým nepřátelům, kteří i jemu od této chvíle budou usilovat o život (12,10). Rozvázání a odejití je také symbolem svobody, kterou přináší život v Kristu, život Ducha. Člověk žijící novým životem, tj. stále obrácený k Bohu a hledající vztah s Ním, odkládá svou starou „podobu“, utvářenou zákonem, plněním nařízení a vyhýbání se zákazům. Nenechává se určovat „zvenčí“, protože nachází svou pravou podobu – podobu Boží (Gn1,26) – uvnitř.

MARTA A MARIE

Obě přicházejí k Ježíši, každá svým typickým způsobem: Marta klečí vzpřímeně, dívá se Kristu do tváře a komunikuje s Ním (11,21-22.24.27.39): Její šat má jasně červenou barvu, barvu vzkříšení (právě jí říká Kristus „Já jsem vzkříšení a život“), životní energie a aktivity. Martu však charakterizuje nejen aktivita vnější, tradičně spojovaná se službou projevovanou navenek (srov.Lk10,40n, J12,2). Toto nastavení se týká i vnitřního života. Marta je žena, která vychází Ježíšovi naproti (11,20) v době, kdy její sestra zůstává doma. Upřímně a beze všeho přikrašlování pojmenovává a vyjevuje, co má v sobě. Tím dovoluje Ježíši, aby její myšlenky poopravil, dotáhl, dokonce aby ji (před ostatními!) napomenul. Pro svou touhu po Bohu neváhá riskovat. A každá věta, kterou si takto s Ježíšem vymění, ji posouvá o krok dál.
Maria je na ikoně zobrazena na místě, na němž se v Písmu vždy a neomylně vyskytuje: u Ježíšových nohou (11,32;12,3;Lk10,39). Barva jejího oděvu je temná jako tůň, jako hloubka její lásky k Ježíši i k zemřelému bratrovi. Maria naslouchá, většinou mlčí (v celém Písmu je zachycena pouze jedna její věta, kterou navíc už před ní vyslovila její sestra – 11,21.32), čeká, přijímá, prožívá a miluje až na dno svého nitra, z něhož nechává tryskat slzy.

SKUPINA UČEDNÍKŮ

Stojí těsně při Ježíši. Jan si přikrývá nos v očekávání rozkladného zápachu po odvalení kamene (11,39).

SKUPINA ŽIDŮ

Jejich tváře a postoje vyjadřují soustrast (11,19), ale též očekávání a otázky, jež si kladou (11,36-37).

STAVBA V POZADÍ

Má připomenout blízkost Jeruzaléma. Betanii od něho dělila pouze necelá hodina cesty. Časově je však již na dohled také Kristovo utrpení, které měl v Jeruzalémě podstoupit. Bylo totiž „krátce před židovskými velikonocemi“ (11,55).