Narození Krista
KOMPOZICE
Střed ikony tvoří jeskyně s jeslemi a narozeným Ježíšem, u níž leží Maria. Ikonu je možné vnímat rozděleně na část horní (vztahující se k Božím věcem a tajemstvím) a dolní (vztahující se k lidství). Z nebe vychází jediný paprsek, který se v prostoru jeskyně dělí na tři (připomínka trojjediného Boha a zároveň hvězdy, za níž šli mudrci). Vlevo dole sedí Josef, před ním stojí pokušitel, vnášející do jeho duše pochybnosti (srov. apokryfní texty). Vpravo porodní báby Zelomi a Salome koupou malého Ježíška (Jakubovo protoevangelium). V levém horním rohu mudrci následují hvězdu.
Maria je ze všech lidí zobrazených na ikoně největší, čímž se připomíná velikost jejího významu v plánu spásy. Narozený Ježíš je oproti ní mnohem menší, než je reálný rozdíl velikosti matky a dítěte. Tím má vyniknout Jeho kenoze, umenšení. Zároveň je to odkaz na hořčičné semeno, menší než ostatní semena, z něhož má vyrůst velký strom, poskytující útočiště ptákům. K tomuto semenu Ježíš přirovnal Boží království, jehož On sám je zosobněním. Zvlněná země zas připomíná podobenství o kvasu, který žena (Maria) zadělala do tří měřic mouky (do světa; do duše), aby prokvasil všechno. Opět je řeč o Božím království, a tedy o Kristu.
JESKYNĚ
Vnitřek je tmavý, černý, připomínka temnot a stínu smrti, duchovního zbloudění, zla a hříchu, z nichž nás přišel Kristus – Světlo (Jan 1,4-5.9) – vysvobodit (Iz 8,22-9,1). Žít znamená přebývat v tomto Světle, realizovat božské. Světlo pronikající temnoty zároveň připomíná Kristovo sestoupení do pekel. Obě události jsou vstupem Boha do společenství, které povznáší k sobě. Ježíšek je zabalený v plenkách, které však více připomínají pohřební plátna, do nichž bude jednou omotán. Podobně jesle mají podobu oltáře, ale též hrobu (viz Ukládání). Obojí odkazuje na Ježíšovu oběť, k níž Jeho život od počátku směřoval. Vůl a osel jsou odkazem na stížnost Boha z proroka Izajáše: „Vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz1,3).
MARIA
Matka Boží je matkou Krále, její lůžko má tedy barvu královskou, červenou, která svou symbolikou zároveň odkazuje na tvůrčí sílu Boha, život, vzkříšení. Hvězdy jejího oděvu připomínají její panenství před porodem, při něm i po něm. Zlatem hvězd je vyjádřena božská podstata tohoto zázraku.
Maria se dívá na pochybujícího Josefa: soucítí se všemi, kdo jsou trápeni pochybnostmi a přimlouvá se za ně.
ANDĚLÉ
Svou přítomností potvrzují přítomnost Boha. Na ikoně je zřejmá jejich „pracovní náplň“: klanět se Bohu a jako Boží vyslanci vést k Němu lidi. Ruce skryté v oděvu vyjadřují úctu a podřízenost.
JOSEF
„Čistý Josef se srdcem plným zmatku a rozporných myšlenek znejistěl. Věděl, že jsi dosud nepoznala manželské objetí a zapochyboval o Tobě…“ (Akatist k Matce Boží; srov. Matouš 1,19-21). Nejistotě a pochybnostem se na cestě k Bohu nikdo nevyhne, obojí patří k lidství a souvisí s naším omezeným poznáním. Josef je zde zachycen právě v tomto stavu za všechny, kdo si probojovávají svoje bitvy o postup do hlubších vrstev duše, k hlubšímu a důvěrnějšímu spojení s Bohem. Za všechny, jimž se hroutí přirozené představy o životě, o tom, co by jak mělo správně být, o duchovní cestě, o vztazích. Josef z toho boje vyšel vítězně, nechal si to všechno vzít, aby přijal koncepci Boží. Utrpení způsobeném pochybnostmi se však ani on vyhnout nemohl.
PASTÝŘI A OVCE
„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově…“ (Lukáš 2,8-11) „Pastýři slyšeli anděly opěvovat příchod Krista mezi nás. Běželi k Němu jako k Pastýři a divili se, že jako nevinný beránek přijímá potravu z Panny na jejím klíně…“ (Akatist k Matce Boží)
Vtělení Boha a Jeho vstup do hmotného světa v hmotné podobě není záležitost jen pro někoho, pro elitní zbožné vrstvy, pro intelektuály…je to výzva i naděje pro všechny. Jako první tuto zvěst slyší právě lidé z vrstvy nejchudší, „nejhrubší“, lidé dostatečně prostí a „duchovním balastem“ nezatížení, aby byli schopni ji přijmout. Ovce jako obětní zvíře opět odkazuje na Ježíšovo poslání. Zároveň upomínají na Krista jako na Dobrého Pastýře, který volá své ovce jménem a položí za ně svůj život, či na Dveře, skrz něž „kdo vejde, bude zachráněn, bude vcházet a vycházet a nalezne pastvu“ (Jan 10,1-18).
OMÝVÁNÍ JEŽÍŠE
Připomíná, že se vtělený Bůh od jiných novorozenců ničím neliší a vyjadřuje potřebu duchovní očisty (křest, pokání).
MUDRCI (MÁGOVÉ)
„Mudrci spatřili hvězdu k Bohu směřující a šli za její září. Bezpečně jim svítila při hledání Mocného, Pána. Když došli k nedosažitelnému Bohu, radostně zvolali: Aleluja!“(Akatist k Matce Boží, srov. Matouš 2,1-12)
„Když (mudrci) spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ (Matouš 2,10). Radost patří k základním příznakům víry a působení Boha na duši člověka.
„Od východu přišli do Betléma mudrci, aby se poklonili Pánu; otevřeli své pokladnice a obětovali mu vzácné dary: zlato velikému Králi, kadidlo pravému Bohu a myrhu k jeho pohřbu. Aleluja.“ (Liturgie hodin)
Je zvláštní, že právě ony mágy napadlo vážit cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, aby se mohli poklonit narozenému dítěti. (Proč to nenapadlo židovské znalce zákona?) Je zřejmé, že mágům nechybělo poznání zejména dvojího druhu: 1) Znali řeč hvězd a dokázali ji dešifrovat. 2) Pochopili míru důležitosti toho, co rozluštili, pro jejich osobní život i pro svět, což není možné bez určité duchovní praxe (modlitba). Poznání pouze intelektuální by těžko mělo sílu podnítit je k takové cestě.